Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výběr některých akcí z roku 2009



Zde najdete výběr některých proběhlých akcí roku 2009:
  • 28.-31.10. Výcvikový prodloužený víkend Heroltice
  • 8.-11.10. Světová výstava psů a Světové setkání samojedů Bratislava
  • 16.-23.7. Soustředění agility Brno
  • 21.6. Voříškiáda Zlín
  • 1.-3.5. Speciální výstava SKS Skalica
  • 25.4.  Kynologické závody Štípa
  • 13.4.  Seminář agility Chvalnov
  • 11.4.  Seminář dogfrisbee Náměšť na Hané
  • 28.3.  "O Ratibořskou tlapku" Ratiboř





Výcvikový prodloužený víkend

Heroltice 28.-31.10.2009


      Díky tomu, že jsem měla možnost poznat plno lidiček na světovce či na klubovce berňáků, jsem se těšila o to víc =o) Neodolala jsem a vzala i Bessynku(NO), protože tady se mohla naučit plno užitečných situací a hlavně já jsem ji mohla intenzivněji poznat. Je to přece rozdíl, když ji mám 3 dny doma anebo když ji mám 3 dny někde pryč, kde je se mnou celý den. Uznejte sami...
      Vyjely jsme s Denčou nakonec až ve středu ráno, protože v úterý večer se mi za tmy jet nechtělo, když to tam vůbec neznám. Jednak jsme měli odpoledko ve škole a jednak mě odradila minulá akce na Slovensku, kdy jsem jela kamsi potmě (ani jsem nevěděla kam). Vzali jsme i Atreye (už byl konečně v pořádku), takže vzadu v kufru jeli dva puberťáci Atrey a Besska, kteří se tam celou dobu kousali a vepředu pod nohama jel Samik, protože kdybychom ho daly k nim dozadu, tak by tam udělal ještě větší rodeo než tam bylo. Dojely jsme tam o něco dříve, takže bylo plno času ještě vyvenčit psy a trochu obmrknout terén. Hned u brány jsme nevěřily svým očím. Před námi stály 2 auta plná Ratibořáků, takže jsem aspoň já měla někoho známého. Byla jsem moc ráda ;-) Dovezly jsme asi 5 překážek, protože tam byly jen 4 skočky, takže abychom měli na čem skákat. Než byl nástup tak jsme vytáhli naši krabici frisbeedisků a učili plno lidiček házet. Bylo to veselé a plno to chytlo, ale právěže to vždycky letělo,  kam nechtěli :-D Ale takové jsou začátky, příště to dopilujem ;-)
        Před obědem byl nástup všech účastníků a my jsme byli představeni jako výcvikáři. Bylo to snad poprvé, kdy jsem opravdu stála na pozici výcvikářů. Ale naštěstí jsem měla Denisku, která už je v tomto zběhlá. Dostali jsme přidělenou skupinku nebo spíš skupinečku, protože tam byla jen Radka s Cleuškou (JRT), Markéta s Kirou (AO) a malý Adámek s Klarou (BSP). Postupně k nám ale přibývalo víc a víc lidí a postupně jich bylo asi 10. Složení našeho družstva bylo velice rozmanité: JRT, AO, několik BSP, hovawart, borderkolie, ale přišli i apenzelové, bišonek, labradoři, belgičani, kříženec, flatretrívr a plno dalších. Naše hlavní činnost byly agility, ale párkrát jsme to proložili i poslušností. Trénovalo se většinou 2x denně a všechny to mooooc bavilo.
       Během týdne jsme pořádali i hodinu vystavování a večer i prezentaci handlingu a vystavování s praktickou ukázkou, kterou jsem praktikovala na Samikovi. Dále se pořádala beseda o Klikru, které jsme se samozřejmě zúčastnili. Byla jsem překvapená, protože zrovna o tomto principu používání jsem ještě neslyšela (šlo o to, že psovi klikám jakmile udělá něco zvláštního co chci, ale on o tom neví - třeba aby mi donesl jeden ze tří předmětů; kliknu, pokud se již podívá na ten předmět). Velice zajímavé. Dokonce naše pozvání přijala Bětka Vlachynská ze cvičáku s Amynkou a ukázali nám naprosto perfektní a dechvyražujíci sestavičku v disciplíně dogfrisbee. Tak nějak by mělo vypadat naše snažení nácviku hodu disků na začátku výcvikáče :-) Takto dvojka už je sehraná a jde jim to moc dobře :-) Bety, moc děkujem!
       V pátek bylo vyvrcholení dění agilit, protože jsme s Deniskou pořádaly místní závody. Zde si porovnaly síly, jak štěňátka, tak začátečníci, dále mírně pokročilí a ke všemu ještě pokročilí (nazváno ,,závodem ratibořáků" :-)). Tratě jsem stavěla já a myslím, že mě to donutilo hoooodně přemýšlet, ale nakonec to všichni moooc skvěle zvládli, patří jim velká pochvala. Od pořadatelů výcvikáče jsme dostali spoustu cen, takže jsme si to užili podle svého. Tenisové míčky jsme darovaly my, takže každý zúčastněný dostal medajli, umělý frisbee-talíř a tenisový míček. Zvlášť jsme ocenily děti a pak jednotlivé kategorie. Myslím, že všichni byli nadšení a že příště si to zopáknem. Ale postavíme více tratí a tak, ať je to veselejší. Velice mile nás překvapili samotní účastníci, kteří nám prý za naše úsilí věnovali penízky. To jsme opravdu nečekaly, protože pro nás jsou takové závody naprosto normální (máme zkušenosti z našich štípských závodů :-D). Ale právě tak se ukázala štědrost samotných zúčastněných. MOOOOOOC VÁM DĚKUJEME :-) Mimojiné musím ještě podotknout, že závodů se zúčastnil i Samik a to s malou Kristýnkou, se kterou spolu vyhráli 3.místo a aby toho neměl málo, tak běhal i v kategorii mírně pokročilých, kde získal bezkonkurenční 1.místo. Jsem moc ráda, že se ukázal v tak krásném světle :-)
        Myslím, že Besska udělala opět velký kus práce, protože třeba první den byla absolutně nesoustředěná a nevěnovala mi pozornost. Další dny to ale bylo o mnoho lepší, takže si zaslouží pochvalu. Vše se odrazilo i na socializace, jak mezi psy, tak mezi lidmi a mezi dětmi nehledě. Jsem moc ráda, že jsem ji tam vzala.
        V sobotu večer jsme se musely rozloučit, protože nás tíhlo domů učení a čas nehledě. Klidně bych tam zůstala ještě týden, protože to bylo moc super, mezi takovými skvělými lidičky. Akcička patří k jedněm z nejvydařenějších, protože jsem tam poznala plno úžasných lidiček a hlavně nabrala plno drahocenných zkušeností jak s výcvikem, tak s teoriemi výcviku a tak celkově. Už se nemůžu dočkat na jaro až bude další prodloužený víkend a nehledě na srpen, neboť to bude 14denní tábor ;-) Prostě všem zúčastněným moooooooc děkuju a těším se na brzkou shledanou =oP A nechtěla bych také zapomnět poděkovat Jarce za velmi příjemné pozvání a Denisce, že mě k tomu tak přivedla ;-)







Světová výstava psů a Světové setkání samojedů

Bratislava, Kamenný mlýn 8.-11.10.2009


    Ve škole hrůza, tak jak se u maturantů dá čekat, ale i tak jsme se vydali na světovku v Bratislavě a k tomu na Světové setkání samojedů (World Samojed Meeting) pořádané slovenským Samojed Klubem v Kamenném Mlýně. Jela jsem já osobně (naši mě překvapivě pustili, ale ostatní se divili :-)) a brala jsem samozřejmě Denisku. Nakonec se o naší cestě dozvěděl i bratranec a půjčil nám JPSku, ať se neztratíme, za což mu moc děkuju. Už pár dní dopředu jsem pekla perníčky s motivem pejsků na WSM a nakonec mě napadlo udělat i přímo samojedy a myslím, že se povedlo. Vypadalo to moc vtipně a já jsem byla na sebe hrdá :-D
      Tahle akcička začala dost nepříjemně a to tím, že jakmile jsem došla ve středu ze školy a šla chystat auto, přišla za mnou Deniska, že Atreye srazilo auto, když byla ve škole. Myslela jsem, že mě klepne... Šly jsme hned k nim, abych zkontrolovala situaci. Atrey měl ,,pouze" drobná zranění, 1 steh na hlavě a kulhal na přední nožku. Myslím, že je to to nejmenší, co mohl mít, protože to mohlo dopadnout daleko hůř. No prostě teďka se to muselo stát, jako zákon schválnosti :-(
     Nakonec jsme vyjely bez Atreye, takže jen my dvě a bez žádného psa, neboť Deniska šla na světovku vystavovat psy jiných majitelů a já šla pomáhat na WSM, takže naši samojedi zůstali doma. Vyjely jsme asi s hodinovým zpožděním, tak jak se dalo čekat :-) Byla už skoro tma, takže celkem blbé. Jely jsme podle JPS a už v Hradišti nás vedla na dálnici nebo kam. Tak jsem zastavila a volala taťkovi, že tama asi jet nemáme a on mi to potvrdil. Nakonec jsem jela podle sebe, jak to tady ještě znám. Cesta vedla přes Skalici, kde jsem jela posledně na klubovku, takže jsem zhruba věděla kudy. I tak se nám podařilo zajet kamsi do jakési malé vesnice, takže jsme se musely obrátit a napojit na cestu :-D Mamka nám asi za 2hodiny volala, kde jsme a to jsme zrovna tankovaly na benzince ve Strážnici. Myslela si, že už tam jsme, ale tak jsme se malinko zdržely. Chtěly koupit slovenskou dálniční známku, ale neměli ji tady, takže se nám ji podařilo sehnat až na Slovensku. Měly jsme zařízené ubytování  v Malackách, konkrétně v Motelu ,,M", ovšem jsme netušily kde to je. Dojely jsme tedy do Malacek podle JPS a tam se zeptaly mladých pánů, jak se tam máme dostat. Ti byli ochotní nám poradit, ale jak to vysvětlovali: doleva, ..., pak na křižovatce Y doleva, ... pak na T doprava ... Tak mě polilo horko. Byli ale tak moc hodní, že nám řekli, že nás odsud vyvedou a pak nás nasměrují. Jelikož se tam dá dostat pouze z dálnice jednoho směru a to odkud jsme přijely, takže bychom musely jet zpátky po dálnici a pak zase zpátky na ubytovnu. Nakonec nás nasměrovali na dobrou stranu a dobře tam dojely. Ubytovaly jsme se a šly obmrknout prostředí. Bylo tam krásně, i když tam byla absolutní tma, ale byl úplněk a k tomu tam řinčelo mlýnské kolo. V okolí byla velká louka a na půlce ležela obora se zvěří. Takže z jedné strany lesy, obora a rybníček a z druhé strany fičela auta z dálnice. Úplně neuvěřitelné ale krásné prostředí.
      Druhý den jsme měly v plánu výstaviště, takže se jelo na Inchebu. Trefily jsme tam celkem v pohodě díky JPS. S parkovišem trochu trouble, ale zvládly jsme to. Usadily jsme se u kruhu australáků a Denča mi představila své skvělé kamarádky Markétu s AO a Radku s JRT z tábora v Herolticích. Obě měly zamluvené místečko v naší skupince, takže jsem se už nemohla dočkat na Heroltice. Už tam jsem zjistila, jak jsou úžasné a jak si se svými hafíky pasují :-) A hlavně jejich fenečky jsou na sobě závislačky, tak jako paničky :-D Australačka Kiruška dostala s Deniskou D, protože se před kruhem shromáždila celá třída (asi tak 20 fen) a Kira nemá ráda chlumly, takže řádila už před kruhem a projevila se celkem bázlivě. Moc velká škoda, protože jim to spolu moc slušelo. Jackové se vystavovali až další den a zde získala Výbornou, což je na světovce obří úspěch. Oběma moc gratuluji ;-) Protože tento den byl pro mě jedinný, kdy jsem byla na Světové výstavě, šla jsem obkuknout všechno co se dalo. Především teda vystavování ostatních psů, stánky (zde jsem neodolala jako ostatně skoro každý a koupila Samikovi hračku) a v neposlední řadě také trénování Obedience různých zemí, která ně velice nadchla. Je to přece jenom jiné, než si o tom číst v časopise. Nejvíc mě zaujal zlatý retrívr jednoho pána asi z Norska, který pracovala s takovou radostí a nadšením, že to vypadalo jako baletní prvky. Fakt to stálo za shlédnutí ;-) A protože jsem byla zvědavá na závěrečné soutěže, samozřejmě jsme na ně počkaly. Myslím, že celkem smutné, protože už začátek posuzování měl hodinový zklus, takže se to promítlo i do závěreček. Myslím si, že to šlo zvládnout líp. Nejsem jedinná co tvrdí, že některé naše mezinárodky (a někde i národky) jsou mnohem lépe zvládnuté než tato slovenská světovka. Mrzí mě to...
        Asi kolem šesté jsme to vzdali a jeli domů (do Malacek). JPS nás naváděla směr Plavecký čtvrtok, kde mělo být WSM. Ovšem jak byla tma a my vůbec netušily, kde to máme hledat, tak jsme to nakonec vzdaly a jely přímo do Malacek. To jsme ovšem provedli obrovskou chybu, protože pak nám to vyčítali. Měli jsme jim tam totiž dovézt koštovačku od CA-Stavu a oni to dokonce měli na nějaké soutěže. Je mi to líto, ale kdybychom fakt věděli, kde to je přesně, tak tam přijedeme... V Malackách jsme měly nové spolubydlící. Byly jimi 4 holky ze Slovenska, které byly stejného věku jako já, takže jsme skvěle pokecaly.
       V pátek si pro Denisku přijeli majitelé psů, které měla vystavovat a já jsem vyjela autem za Máriem (ten tam vezl holky), abych trefila na onu samojedí akcičku. Je mi to záhadou, jak jsme to mohly netrefit, protože to bylo hned vedle cesty, ale když jedete po tmě, tak opravdu toho tolik nevidíte co za světla :-(
Byla připravená Klubová výstava Samojed Klubu Slovensko s mezinárodní účastí. Posuzovat přijeli mezinárodní rozhodčí z USA a k tomu dlouholetí chovatelé samojedů John a Kathy Ronald. Ihned jsem se šla hlásit k organizačnímu týmu a taky obhajovat včerejší událost. Díky tomu se moje místečko zaplnilo (ale pak mi to ani nevadilo, neboť bych musela s mou angličtinou přijímat lidi z různých zemí na přejímce) a tak jsem pomáhala u kruhu (úplně jinak než bylo v plánu). Dovezla jsem jim jak pálenku, tak perníky. Pomáhala jsem Veve se seřazením cen a pak jsem pomáhala u kruhu, co bylo potřeba. Moc jsem si nepřipadala užitečná, ale snad jsem aspoň trochu pomohla :-) Každopádně všem byla veeeelikánská zima, protože nikdo netušil, že taková bude. Už jsme se nemohli dočkat, až to tu skončí a my půjdem dovnitř do teplíčka.
Vyhlášení nejlepšího psa a feny padlo až za tmy, takže o to to bylo napínavější. Musím uznat, že ač jsem postávala u kruhu, měla jsem čas pozorovat vystavovatele a samozřejmě i pejsky. Bylo to velice zajímavé a snad nejúžasnější bylo pozorovat rozhodčí, protože oba, Mr. i Mrs. Ronald, byli neuvěřitelně milí a měli jasnou představu o tom, jak má ,,ideální" samojed vypadat. Moc mě to ohromilo a vidím, že jsou na světě i rozhodčí, které to opravdu baví a jsou dlouholetými chovateli těchto pěkňučkých pejsků. Mile mě to překvapilo.
Deniska se jako vždy zúčastnila v závěrečných soutěžích JuniorHandlingu, kde zaslouženě získala s 4měsíční  Elou (od Eriky) 1.místo a stala se tak BIS JH na Klubové výstavě samojedů s mezinárodní účastí :-) Gratuluju.
Večer byla slavnostní večeře se soutěží o nejkrásnější samojedí dort. Deniska se vrátila z Incheby nadšená, protože s Cleuškou (JRT) získala Výbornou a s berňákem Krištůvkem (BSP) získali Výborná 3 (z neuvěřitelných 23psů ve třídě mladých)!!! Dalším obrovitánským úspěchem bylo to, že Jolča (z tábora z Heroltic) s mladičkým berňákem Martym získali v dorostu v závěrečných soutěžích 3.místo jako nejkrásnější dorost!!! Takže naprosto úžasné zprávičky a obří úspěch:-)
Pomáhaly jsme s chystáním slavnostních stolů a pak jsme si sedly k jednomu stolu, přičemž za chvíli přišly dvě starší paní a ptali se nás anglicky jestli máme volno. My jsme něco vymumlaly a pak se dlouho odvažovaly, jestli se máme dát s nimi do rozhovoru. Nakonec jsem ho začala já, tak jsme se vyptávali odkud jsou, jestli mají samojedy, atd, atd. Pochopily jsme od nich, že jsou z Washingtonu D.C a že mají 2 samojedy. Jedna paní má samojedy a bišonky a druhá samojedy a teďka mají 8 štěňátek. Mluvily na nás hezky, ale v tom hluku dost špatně. Ale celkem jsme si rozuměly:-D
        Další den se konala Světová konference o samojedech a to mělo být ve stylu prezentací zúčastněných zemí. Vystavovatelé přijeli z SR, ČR, ale i z Austrálie, Belgie, Anglie, Irska, Estonska, USA a Finska. Každý stát si připravil krátkou prezentaci o chovu samojedů ve své zemi. A pak každý stát měl svůj stánek, ve kterém nabízel své produkty. Dopoledne i odpoledne se promítaly velice zajímavé prezentace a přednášky např. Dr.Renata Fosatti z Itálie (Samojed v canisterapii), Tuula H. Pratt z Finska (Pohled na samojeda jako všestranného psa), Dr.L.J.Kennedy z Anglie (Problematika výskytu cukrovky u samojedů) a Pam Taylor z Anglie (Samojed včera, dnes a zítra).
Večer bylo slavnostní ukončení a následovala tichá aukce Samojed rescue, které jsme se ale bohužel již neúčastnily. Další den nás totiž čekala ještě jedna akcička - Klubová výstava salašnických psů na druhé straně Slovenska.
        V neděli jsme vyjely ráno, abychom tam přijeli včas. Deniska měla vystavovat berňáka Krištofa a pak se zjistilo, že i Erinku a Bíbu a že když už přijela, tak i páry, chovatelskou stanici a JH. Takže si pořádně zavystavovala :-) Sice říkala, že už vystavování má plné zuby, ale myslím, že byla mooooc ráda za tolik zkušeností. Zde jsem poznala plno dalších skvělých lidiček, kteří budou v Herolticích, včetně hlavní vedoucí Jarky. Všichni jsou moc milí a tak už se moooc těším na tábor. Deniska s Krištůvkem získali VD (5.místo). Nevadí, i tak jim to slušelo. Bíba získala V a posloupili do užšího výběru. Zato s Erinkou (což se nečekalo) získali V2, r.CAC!!! V závěrečných soutěžích Deniska získala v JH překvapivě 1.místo. V párech ohájili krásné 3.místo :-) Než jsme se rozloučili s přáteli a vyjely, tak se nám podařilo nafotit plno krásných fotek, jako památka na takové skvělé umístění.
          V neděli jsme dorazily v pořádku domů, celkem i v dobrém čase, takže o to víc jsem byla spokojenější. Myslím, že se akcička skvěle povedla, i když musím podotknout, že začala dost nevábně... Ale dopadla skvěle a byla zakončena hezkými úspěchy.
Nejlepší z toho všeho ale byla WSM, protože jsem načerpala plno zkušeností, jak z výstavy (hlavně pozorováním), tak především v angličtině a opět jsem se utvrdila, že SKS je nejúžasnější klub pod sluncem a to vše hlavně díky skvělé paní Fulierové, která se neváhala pustit do takového obřího sousta jako je pořádání WSM. Zaslouží si můj veliký obdiv. Ovšem musím zmínit, že jejich organizace byla naprosto dokonalá a troufám si říct, že všichni (i zahraniční účastníci) byli naprosto spokojení :-) Takže moc děkujeme a těšíme se na příště ;-) I když jsem vám už několikrát tvrdila, že se samojedy končíme, tak přecejenom jejich klub budu moc ráda navštěvovat, protože jsou skvělí =o)






Soustředění agility s Olgou Edrovou a Radovanem Liškou

KK Zetor, Brno 16.-23.7.2009


Na tyto prázdniny jsem se už mooooc dlouho těšila a hlavně na to, že konečně pojedu na agility tábor a dokonce s vícemistry světa! Jela jsem já se Samem, Evča se zlaťandou Jessie a Bětka s kníračkou Amy, vezl nás tam Evčin tatínek a zpátky Bětčin.Po příjezdu jsme rozložily Bětčin super obří stan, který sloužil jako naše bydleníčko. Po zdárném pokusu, jsme šly se psy na procházku a hlavně omrknout okolí. Zahlédli jsme plno lidí, jak se protahují skrz mříže do jakéhosi objektu. Došlo nám, že to bude ten lom, do kterého je zakázáno chodit (Klárka byla tady na dětském táboře na začátku prázdnin). Tak jsme to musely jít taky obmrknout než nám to zakážou. Byla tam spousta lidí, plno nudistů a také hodně psů. Psy jsme nechaly čabrat a pak nenápadně odešly. Ve 14h bylo oficiální zahájení, kde nám byly sděleny základní instrukce a pak se šlo na oběd do klubovny. Ti, co nebyli zapsaní, k jakému výcvikáři chtějí jít, tak se mají napsat. Dumala jsem nad tím celkem dlouho, ale nakonec jsme všechny tři si zvolili Olinku a byly jsme moc nadšené, jak jsme si zvolily dobře. A dokonce nás tam bylo o pár lidiček míň jako u Radovana. Cvičit se mělo prý až od druhého dne, ale nakonec jsme začaly už první den ;-) Postavili jsme si parkúr, udělali si prohlídku a pak po pár psech trénovali. Od Olinky jsme dostali cenné rady, jak to běžet čistěji (bez zbytečných oblouků, co nejmenší časové ztráty, ...). Mě vytkla hlavně to, že na psa skoro vůbec nemluvím a že mu nemám moc utíkat (tím hodně zpomalí, protože ví, že mě nedohoní). Tím, že na něho budu pořád mluvit, tím budu s ním víc v kontaktu a tím trochu zrychlí. První tři dny v tomto krizovka, protože zkuste si běžet a u toho pořád mlet pantem. Při běhu jsem ráda, že vůbec utíkám (kam mám a že vůbec běžím...) a k tomu mám ještě pořád mluvit??? Pokaždé jsem doběhla úplně zmožená a 10 min jsem nemluvila vůbec... Nakonec jsem si ke konci tábora zvykla a dokonce zjistila (u ostatních), že je to fakt působivé =o)
Další věcí, které mě překvapily, byly zkrácené oblouky. Tím, že na něj budu mluvit při skoku, se bude stáčet ke mně.
Mimojiné mi poslední dobou přestal reagovat na francouzské otočky. Zde jsem se dozvěděla, že dávám špatně ruku vzadu, tudíž se malý pes nemá ,,čeho chytit". Tak snad už nám to půjde dobře.
Další krizí byly zóny (a to snad u všech účastníků). Sam jaksi záhadně všechny seskočil =oP Olinka nám poradila všechny možné metody, které lze na zónách využít. Každý jsme si měli vybrat nějakou metodu, která našemu pejskovi bude vyhovovat, popř. zkusit nějakou ,,novou". Já jsem si oblíbila na áčku element z dálky, na kladině pamlskovou metodu a na houpačce taky pamlskovou. Na Samika to pozitivně působí, tak jsem mooooc ráda, za takové rady.
Co jsme se naučili úúúplně nového, tak snad kolmé náběhy do slalomu. Vživotě jsem netušila, že dotknout se levou rukou druhé tyčky dole je pro každého psa téměř ideální náběh... Fakt úžasné.
A ještě jedna věcička, kterou jsme často trénovali. A to stahovačky. Nakonec mi bylo ale sděleno, že pro nás toto vůbec nemá cenu, neboť pomalejší psi to vůbec nevyužijí. Takže otočky na čelo či francouzské se zde hodí víc.

Počasí celkem dobré, občas pěkně pařilo, takže se moc nedalo běhat, ale dokonce nám i zapršelo. I tak jsme vše zvládli bez újmy na zdraví (jak já, tak Sam), takže parádička. Jsem mooooc ráda, že jsem si vybrala Olinku (prý běhávala i s pomalým psem, takže ví, jaké to je), i když u Radovana by to taky nemuselo být špatné. Ona si mě také oblíbila, neboť s námi moc práce nebylo. Prý jsme to napoprvé zaběhli hrozně, pak nám poradila ,,co, kde" dělat, běželi jsme to ještě jednou a pak už konec. Někteří (poměrně rychlí) pejskové, tam byli co nejdéle, protože jim to nějak moc nešlo. Bylo moc zajímavé pozorovat ostatní, jak si se svými pánečky rozumějí či nerozumějí =o)  Partička úžasná - v naší skupině byly k vidění samozřejmě několik šeltií a borderkolií, dále 2 kříženci, kníračka, zlaté retrívřice Jessinky, chodský pes, parson russel teriér, pudlíci, maďarský ohař... Opravdu jsem se tady moc naučila. Příště jedeme zas ;-)


Evča měla s sebou foťáček, takže fotečky zde: http://jessinka.hostuju.cz/foto/brno-soustredeni_agi/index.html








Výstava voříšků a psů bez PP

Zlín-Mladcová 21.6.2009

Po loňském roce jsem se opět těšila na červen na voříškiádu. Je super, že se myslí i na voříšky a ne jen na papírové krasavce... Navíc je to tady u Odstrčilíkům blízko, takže není důvod nejet.
Samik se krásně předvádí, takže vystavovat ho je pro mě radost. Jsem moc nadšená, že se s ním můžu jen tak proběhnout v kruhu... Naši tvrdí, že škaredšího psa jsme vživotě neměli, ale naopak tak poslušného taky ne =oD Vůbec si z toho nic nedělám, protože je pro mě nejlepší pocit, že si můžu vystavování konečně užít naplno :-)
Jelikož byla výstava otevřená i pro bezpapíráky, přihlásili jsme i bišonka Dennyho. Nakonec nás napadl ještě zlaťák Buddy od Evičky, tak jsem souhlasila, že ho veznem. Ovšem jsme se s Denčou nějak nepochopily a ona přihlásila oba. Takže se všechno začalo hrotit, neboť se Sam s Buddem nemusí, Buddy není zvyklý na psy a hlavně na poslouchání a k tomu všemu Denča musela vzít i svého nového hafíka Atreye. Nakonec naštěstí jela i Terezka, takže se o Dennyho starala ona. Ale naštěstí všechno dopadlo dobře a nikdo se nám neporval...
Za Buddym jsme zkoušeli párkrát jít, abychom ho naučily postoj. Na to všechno si myslím, že jsme ho to jakžtakž naučily, ale tak nebylo to na 100%. Není zvyklý běhat u nohy a hlavně nemá rád nudu, takže postoj je pro něho jako největší hrůza...
Asi týden před výstavou jsem se dozvěděla, jací nás čekají rozhodčí. Zůstala jsem úžasem čučet, protože prý zůstavá z minula pí. Čuřilová a k ní se přidá Marťa Zapletalová =o) Členka našeho klubu. Včera na klubovkách jsem ji zpovídala, jestli bude mít bezpapíráky nebo vořechy. Prý voříšky, tak to mě málem na místě kleplo... Říkám si, tak to schválně projedem na plné čáře, kvůli tomu, že budeme mít protekci, aby to nebylo blbé. Nakonec se k tomu ale Marťa postavila v kruhu čelem a ,,nohama na zemi" a dívala se na to odborným okem - sledovala kvalitu psů, ne páníčky...
Nejdřív šel do kruhu Sam. Hned v prvním kruhu, protože se touto kategorií začínalo. Počasí moc nepřálo, ale naštěstí nepršelo. V kruhu nás bylo hodně a Marťa posuzovala každého zvlášť. Nakonec k nám došla, že nám gratuluje ke 2.místu. Woooow. Vůbec jsem to nečekala... Nemohla jsem tomu uvěřit... Získali jsme plaketku a plno hezkých cen od sponzorů =o)
Pak nastoupili na řadu retrívři. Asi 3 min před posuzováním jsme přišli na to, že by bylo potřeba trochu upravit srst. Tak jsme skočili pro nůžky do budky a Evča od Jessie rychle ofikala, co se dalo... Prostě to musela být rychlovka. A taky že byla, prostě mazec... Denča šla vystavovat Buddyho. Říkala jsem jí, hlavně nedrž navolno to vodítko! V kruhu udělali jedno kolečko a pak přesně jak jsem říkala, ať ho nedrží, tak ho tak chytla =oD Tak se jí potvůrka vysmekl a
honili jsme ho po celém cvičáku. Nakonec se nám ho podařilo chytit, tak se vydali zpátky do kruhu. Občas stál hezky, ale říkali jsme jí s Evčou ať ho nechá na freečko, ale ona furt do něho rýpala =oP Ale i tak si zaslouží velký obdiv, protože s ním udělala všechno - možné i nemožné a moc jím to slušelo. Dostal hezký posudek. Rozhodčí říkala, že je to nádherný pes a že je velká škoda, že zatím není dost zvládnutý. Není totiž zvyklý tak poslouchat, jak na výstavě potřebujeme. Myslím si, že z těch retrívrů (zlatých) byl nehezčí. Fakt má takové zvláštní kouzlo. Jen škoda, že se s ním moc nedělá...
Pak šel hned do kruhu Denny. Vystavovala opět Deniska. Vživotě se tak pěkně Denny nepředvedl jako dneska. Stál jako výstavní profík a to jim moc slušelo. Prostě parádička, oba si to užili.
Šla jsem ještě hafíky přihlásit do závěrečných soutěží. V nabídce byl Pes piškoťák (Atrey), Pes šikulka (Sam) a Dítě a pes (Terezka s Atreyem). Obsadili jsme tedy všechny kategorie, takže byla sranda.
Nejdřív šel na řadu Sam. Půlhodinky před tím jsem si vymýšlela nějaké cviky, které bych mohla za sebe nějak rozumně zařadit. Moc se mi to nepovedlo, ale tak nejhorší to nebylo. Pak jsem si říkala (když jsem viděla ostatní povětšinu tančící psy), že by to chtělo něčím oživit. Vzala jsem s sebou i náhubek, vodítko a klobouk na aportík. Předvedli jsme nějaké cviky z dogdancingu a pak na závěr přinášení náhubku, vodítka a klobouku. Byli jsme oceněni potleskem a neuvěřitelným 3.místem!!! Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být tak dobré. Denča říkala, že úplně super, já jsem tak moc spokojená nebyla, protože jsem si na plno věcí nevzpomněla. Ale sranda byla, to je hlavní. 2.místo získal pán s papouškujícím cirkusákem Čertíkem a 1.místo zaslouženě paní se zpívajícím pejskem.
Pak následovala soutěž Dítě a pes. Terezce to moc šlo, když pomyslím na to, že měla 4,5měsíční štěňátko, tak super! Nakonec se ale neumístili. I tak byli moc šikovní.
Dále nastoupili Piškoťáci. Soutěžilo se, kdo první sežere 15 piškotů. Atrey jako správný labužník v prvním kole vyhrál nad druhým pejskem - dlouhosrstou kolií a tak postoupil do druhého kola. Bohužel zde se setkal s ridgebackem, proti kterému jaksi neměl šanci... I tak byl ale moc statečný, přece jenom to je australák a v krvi má to, že je užraný =oP
Jako poslední klání byl k vidění absolutní vítěz výstavy. Všichni, co vyhráli ve skupině se seřadili do kruhu a bylo na rozhodčích, aby vybrali 3 postupující. Zaslouženě vyhrál nádherný voříšek, který byl opravdu bez chybičky. Takový typický kříženec - prostě missák =o) Moc paničce gratuluju!!!
Než jsme odjeli, potkala jsem Marťu. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, jestli fakt tak byl Samik z těch všech mezi nejhezčíma, protože jsem tomu nemohla pořád uvěřit. Říkala, že se dívala pouze na psy a že mezi nimi byl fakt hezký. To mě moc potěšilo, protože jak říká taťka, škaredšího psa jsme ještě neměli ;-D V posudku máme napsané, že na svůj věk má krásné zuby. Zrovna jsem si v autě říkala, že jsem mu je nevyčistila... Ale prý z těch všech je měl pěkné, že někteří je ani neměli...
Prostě suprrr akcička =o) Těším se na příští rok!
Dokonce byla reportáž i na RTA, kde se objevila i Denča s Atreyem, takže paráda =oP








Speciální výstava SKS + Preteky O pohár CA-Stavu

Skalica 1.-3.5.2009

Opět úžasná akcička. I když jsem už na podzim tvrdila, že se samojedama nikam nepojedeme, že to nestojí za ty ,,nervy s Berrym", nechala jsem se nakonec překecat panem majitelem a Denčou. V kousku duše jsem si ale říkala, že bych to přeci sobě ani ostatním příznivcům samíků neudělala, že bych zase nedojela. Tentokrát jsem ale chtěla zůstat přes noc - ne jak vždycky jen na chvilku. Měla jsem v plánu jet v neděli na závody agility na Příluk, takže jsem musela být v neděli doma. Nakonec to dopadlo úplně jinak, ale nepředbíhejme...
Připravovali jsme se už pár dní dopředu a to samozřejmě koupáním. Tentokrát nám celkem počasí přálo a tak hafíci brzy uschli. Poslední týden byl dosti krušný, neboť jsme měli čerstvě po našich závodech a těsně před nimi jsem nevěděla co dřív a po nich taky, protože jsem jednak zpracovávala výsledky, jednak doháněla školu. Navíc se to všechno sešlo a nic nevycházelo... Ke všemu mi volal pán s profikosmetiky, že ten šampon, co jsme si objednali, nemají v tom požadovaném množství. Takže buď si vezmeme v 5litrovém balení nebo si vybereme jiný. Ale my jsme jiný nechtěli. Nakonec jsem ale vymysleli, že si teda vezmeme vybělovací a ono nám to vyšlo. Pejskové byli krásňoučce bílí. Sice ne jako ostatní na výstavě, ale za naší existence jsme je bělejší ještě neměli. Upřímě ale za to může i majitel. Nevím, co s nimi v poslední době dělá, ale od něho už nepřijeli žluťoučcí jako obvykle, takže paráda. Přijde mi, že čím míň všechno řešíme, tím je to lepší a lepší... Teď už to totiž nějak nehrotíme, vykoupeme jedenkrát a hotovo... Taky možná dobře =oP
I letos jsme byli požádáni o zařízení překážek agility. Nabídku jsme samozřejmě neodmítli, protože nás těší zájem zúčastněných. Musel se ovšem zařídit odvoz překážek.
Nakonec to dopadlo tak, že jsme vyjeli v pátek po obědě s malým náklaďáčkem. Vyjeli jsme ve složení já, Denča, taťka, Sam a samojedi, ale spíš jsem vyjela já, jelikož mám už svůj řidičák a taťka mi takové veliké auto bezproblému svěřil. Asi půl hodiny před odjezdem jsme se rozmysleli, že aby toho nebylo málo, tak vezneme kromě samojedů i Samika, ať jim to tam ukáže, jak se to má dělat... Poslední co zbývalo, bylo zajistit výstavní klec pro Samika, protože oni tři pohromadě nemůžou být. Takže jsme se stavovali ještě u Bětky ve Zlíně. Nabalili jsme plné auto (měli jsme ho úplně přecpané, i když bylo tak veliké) a mohlo se vyjet směr Slovensko =o) Cesta byla celkem fajn. Nikde jsme nebourali, což je hlavní a vpořádku dorazili. Měla jsem dobrého navigátora, i když teda ve Skalici mě naváděl jinam, ale jela jsem podle ,,samojed-směrovek". Akorát teda šíleně pařilo sluníčko, až to bylo nepříjemné. Měla jsem spálené jedno rameno =o)
Nevím, jestli po příjezdu byli  místní-samojeďáci vyděšení, že jsem dojela já, nebo že tak velkým autem... Ale všichni nás moc mile přivítali. Musím přiznat, že jsem asi vypadala dost komicky: já za volantem, v černém kloboučku, s takovým fárem, plným až po střechu =oD Vyskládali jsme překážky, vypakovali věci a šli se ubytovat. Pak jsme si s Denčou chvilku oddychly a vydaly se na prochajdu se psama, aby se pořádně vyvenčili. Obhlížely jsme nádherný terén. Bylo krásně, sluníčko svítilo a pejskové kolem nás lítali. Prostě jako v ráji =o)
Odpoledne jsme pokecaly se známíma. Byli jsme pozváni se podívat na ceny, které můžeme vyhrát anebo si koupit v samojed-stánku. Byla jsem moc překvapená, kolik tam toho mají, protože to byla jedna klubovna plná nejrůznějších věcí, ale většínou s motivem jak jinak než samojedů. Samozřejmě nás hned upoutal obří pohár, který byl největší ze všech a byly jsme upozorněny, že jde o pohár za JuniorHandling. Jaká to čest, když se tak krásně myslí na mladé naděje. Hned bylo jasné, že má Denča šanci jej vyhrát, ale kdoví, jak to může dopadnout... Pak jsme stihly postavit i agility dráhu a dokonce i přečesat hafoše. Šly jsme pomoct ještě paní Knápkové s česáním a cvičením malého Dashe. Je to miloučké a nadějné štěňátko, které čeká na testy, aby mohlo odjet za svými majitely až do Anglie. Večer se dělal táborák, takže jsme si opékaly Denčiny špekáčky. Bylo to moc hezké posezeníčko mezi přáteli ;-) Byli jsme utahaní a navíc nevyspaní z celého krušného týdne, takže jsme šly brzo dohajan. Vzala jsem hafíky ještě ven a dala jim papu. Zítra nás čekal skvělý den, tak jsme potřebovaly my i pejskové nabrat síly.
Tak a nastal den, na který jsme už dlouho čekaly. Zase největší honička... Vyvenčily jsme psy, šly se nasnídat, a pak začal kolotoč. Začaly jsme česáním samojedíků. Byly jsme si půjčit od paní Piskacisové skvélý fén, který si včera vypůjčila paní Knápková na Dashe a své ostatní psy. Byl to prý obyčejný ruční vysavač z elektra, ale nikdo by nevěřil, jaký to má účinek. Nakonec jsme stihly oba psy, takže parádička. Fén byl fakt úžasný a už vím, co budu dobudoucna používat. Všichni jsme zjistili, že vůbec není potřeba žádný profi vysavač za několik tisíc, ale že stačí obyč za pár set...
Já jsem letos nevystavovala, všechno jsem přenechala Denči, protože mě to už tak netáhne jako dřív a zato si to Denča užívá i za mě. A jde ji to i mnohem líp. Její nadšení je nezapomenutelné, je prostě úžasná...
Letos jsme dokonce došly na to, jak Berryho odnaučit vrčet - spíš obrátit jeho pozornost jinde. Vzala jsem pro Sama klicker a jen tak ze srandy zkoušela Berrymu klikat. Vím, že to vůbec nemělo ten efekt, co mělo mít, ale neuvěřitelně to pomohlo! Byly jsme moc rády, že jsem konečně po tolika letech a zkušenostech došly na to, jak na vrčícího Berrýska...
Strýc dojel i s malou Patričkou, takže kolem hafíků neustále běhala i ona. Nejvíc se jí ale zamlouval Samik, protože ji poslouchal nejvíc - téměř na slovo =o) Strýc s Denčou mě překecávali, abychom tam zůstali i přes noc, že nemusím být zase tak brzo doma (už večer). Co budu dělat, že potřebuju tak brzo. Nakonec jsem se ale nechala překecat, protože mě lákal canicross a především členská schůze, na které se mělo řešit Světové setkání v říjnu 2009.
Začalo se posuzovat a já jsem vzala na odreagování hafíky ještě na procházku. Pak šla na řadu Deniska s Berrym. Díky klikru se Berry neuvěřitelně změnil v nevinného beránka a nestačily jsme se divit. V konkurenci 5 psů získali (myslím, že hodně zaslouženě) hezké 3.místo, byla jsem ale moc ráda, že jsme přišly na jeho metodu, takže umístění u nás nehraje moc velkou roli... Pak nastoupila Denča s Vikim. Do poslední chvíle se ovšem nevědělo, jestli půjdou do veteránů nebo do čestné třídy. Denča ale chtěla konkurenci, takže se nechala přeřadit do třídy veteránů. Prý by to byla moc velká nuda, kdyby se tam měli jen tak proběhnout... I když skončili na úžasném 2.místě, tak byli šťastní. Ale přesně tak to má být...
Předchozí majitelka Vikiho říkala, že měl zrovna dneska svůj den, že se nádherně předváděl. Moc nás to potěšilo a lšo vidět, že si to Denča naplno užívá. Deniska pak šla ještě pomoct vystavovat psy paní Knápkové, takže byla nadmíru spokojená :-)
Do oběda se vystavovaly ještě fenky a po obědě se začaly závěrečné soutěže. Začínalo se vyhlašováním soutěže Samojed roku 2008 a já jsem byla nominována jako asistent při vydávání cen. Pak následovala soutěž Pes a dítě, kde za ,,náš tábor" bojovala Patrička se Samem. Myslím si, že angličtí rozhodčí dětem dávaly dosti záludné figury, ale téměř všichni to zvládli. V konkurenci samojedů získali 1.místo stejně jako ostatní děti. Dále nastupoval JuniorHandling. Nastoupily 4 děvčata a mezi nimi i Denča. Byla jsem moc zvědavá, jak to dopadne. Každý dělal figury podle zadání rozhodčích. Denisce se ale najednou vyvleklo výstavní vodítko, ale byla velice pohotová a smotala jej do ruky a pokračovala ve figuře. Jsou fakt dobří, protože už vím proč na dvoře občas trénovali bez vodítka =oD Bez problému dokončili figuru a za to byly odměněni potleskem. Opravdu si to zasloužili... Nakonec skončili na skvělém 1.místě a to pro ně znamenalo, že vyhráli ten největší pohár výstavy. Jupííííííí =o)
Další soutěže byly o nejkrásnější pár, pak nejlepší chovatelksou skupinu a pak nejlepší skupina potomků. Já jsem nastoupila s Berrym (a samozřejmě s klikrem), Deniska s Vikim a pak ještě další jeho potomci. Proti nám byla ještě jedna konkurenční skupina. Čekala jsem, co se bude dít dál, ale nad mé očekávání jsme byli posláni na 1.místo. Wooow, další úspěch.
Pak nastupovali veteráni a Deniska vyhrála s pejskem od pí.Knápkové, který byl konkurencí Vikiho. Taky super!
Sledovaly jsme veškeré dění v kruhu a tipovaly, kdo asi vyhraje. Paní rozhodčí hodně preferovala piškotové psy (zbarvením), takže BOB vyhrál úžasný zahraniční pes, ale dávala přednost fenkám, takže BOS vyhrála místní fenečka. Mooooooc gratulujeme.
V průběhu výstavy kolem samojedů a ostatních lidí pobíhala fenečka ovčáka. Nikdo nevěděl čí je (pravděpodobně ze salaše), tak mi ji dali na vodítko, že ji mám někam přivázat. Tak jsem se o ni starala. Už od pohledu šlo poznat, že je to ještě štěndo, ale byla úžasná. Chvíli nepostála a potřebovala zaměstnání. Neustále někoho potřebovala otravovat nebo hrát si s někým... Neměla jsem tolik času, abych se o ni starala, ale donesla jsem jí aspoň vodu. Byla jsem přesvědčená, že si ji beru domů, že pojedu s dalším psem domů :-D Ovšem jsem na chvíli odešla a po návratu už tam nebyla. Ba ani vodítko. Ptala jsem se všech, ale nikdo o ní nic nevěděl :-( Odpoledne se tam objevila ještě jednou a to už mi bylo podezřelé, tak jsem vzala odvahu a šla jí hledat domov. Denča šla se mnou, ale ona byla přesvedčená, že si ji chce nechat na canicross a já, že si ji chci nechat domů :-D Nakonec jsme ale zabloudily na kopec a díky tomu, že tam byla ohrada s ovcemi, jsem tušila, že tady asi patří. Denča mi to nechtěla dovolit, ale nakonec jí nic nezbývalo. Přišel nám naproti majitel, který nám moc děkoval. Vyptávali jsme se ho na ni a říkal, že je to 5 měsíční štěndo, a že cítila něco neznámého, tak to šla prozkoumat. Že si ji dovezl z Rakouska, kde jako 2 měsíční pomáhala u koní a u dobytku. Tak jsme se tedy s úžasnou Tini rozloučily a šly zpátky za našima hafíkama.
Když jsme přicházely, nevěřily jsme vlastním očím. Naši milí, dříve bíli samojedi byli červení od krve a kolem nich chumáč lidí a my jsme začaly utíkat a zjišťovat, co se stalo. Prý šel okolo pes a oni se do sebe v domečku pustili. Ani bych se tomu nedivila, protože by to nebyla samojed-akce, kdyby se naši psi neporvali (a před spřežením)... K našemu neuvěření jsme jim ale žádné rány záhadou nenašly. Krve jako z ,,prasete", ale nikde ani škrábanec. Opravdová záhada, ale taky dobře. Jinak jsme jim ale každému našly asi 3 klíšťata... Koneckonců jsme měli s sebou pro jistotu lékárničku a Denča už ji vytahovala, ale vlastně nebylo potřeba. Vzali jsme jen náš profi suchý šampon a postříkaly ty zakrvavené místa a byl pokoj... To je mi ovšem velká záhada ta krev...
Pak následovaly spřežení. Přihlásila jsem se se Samem na canicross, strýc s Vikim a Denča s Berrym. Ovšem Berry už byl podrážděný a kolem ostatních psů se choval hrozně. Denču nakonec málem kousl, takže ho nakonec dala odpočívat do boudy... Navrhla jsem jí, že může běžet se mnou a se Samem. Sice to bylo dosti komické (2 dámy na jednoho malého hafíka), ale šlo to. Běželo se kousek po rovince, pak do šíleného kopce pak po hřebenu a pak zase dolů. Cestou jsme přeběhli pár lidí, ale celkem jsme valili. Denča mi nestíhala v kopci, tak jsem na ni čekala, ale pak zase ona šíleně zrychlila na závěrečné rovince, tak nás předběhla, protože už jsem neměla tolik sil... Ale zvládli jsme to! Navečer bylo vyhlášení výsledků běhů. Vyhlašovalo se od konce a tak tedy se hlásilo: 10.místo, 9.,8. ... 5.,4, dívaly jsme se na sebe s Deniskou čím dál nevěřícněji. ,,Měli jsme tu jedno duo" a bylo jasné, že získáváme 3.místo. Wooooow, úžasné! Daly jsme se do smíchu :-d My dvě, s takovým psem a třetí místo :-D
Večer proběhla dlouhoočekávaná schůze. Byly nám představeny nové body, co se změnily uvnitř klubu a mohly jsme je odhlasovat či zamítnout. Vyslechli jsme si prezetaci o přípravách a programu II.Světového střetnutí samojedů při Světové výstavě v Bratislavě. Program vypadá mooooc lákavě a proto už se nemůžeme dočkat. Počítají s námi jako s pomocníky :-)
Na konci schůze se vyhlásila tombola. Koupili jsme si lístky (tedy já) a jaksi jsem si rychle nepřepočítala kolik to budu v přepočtu platit :-D Pak mi tu ,,pálku" sdělila až Denča a tak už s tím stejně nešlo už dělat... Coužno... Tím, že Slováci mají již eura, je to pro nás nepředstavitelně dražší než byly koruny... No, tak nevadí, místo jídla jsem si koupila 20 losů :-D Tahačství z taštičky se ujal jak jinak než Mario. Už když promluvil první větu, tak jsme se s Denčou začaly řechtat :-D Hold Mario... První los byl zahájen a bác, byly jsme to my. Z našich 20-ti losů jsme asi 6 vyhráli. Tak se mi snad vživotě nedařilo... Určitě se nám to vyplatilo, ty penízky do toho vrazit. Šly jsme s tama na pokoj jako vánoční stromečky. Dostali jsme plno kosmetiky, nějaké blbůstky, tričko, láhev na pití, a plno dalšího... Prostě parádička.
Šly jsme spát psy a dítě (Patričku) a vrátili se zpátky dolů do klubovny na pokec. Sedli jsme se za Mariem a pořád se s ním smáli, protože jinak to s ním nejde. Je to prostě Mario, kdo ho zná, pochopí =oP Já jsem vydržela do jedné, ale Denča tam zůstala až do 3. Prý sem přišla o hodně, ale já, pokud nemám dostatek spánku, tak jsem pak nepoužitelná...
Domů jsme jeli až ráno. Nakonec mě překecali, tak jsem se modlila, abychom dojeli včas. Vpořádku jsem dofrčeli. Šla jsem do sprchy, nachystala si věci a půjčila si naše autíčko, abych nemusela otravovat naše. Jela jsem směr Příluk, protože nás tam čekaly se Samem agility závody. Bylo to poprvé,  kdy jsem jela úúúplně sama v autě a myslím, že jsem to zvládla v pohodce... Jsem moc ráda, že už můžu jezdit sama a na nikoho se nevázat.

Skalica letos úžasná, konečně jsem si ji naplno užila i já osobně. Jsem moc ráda, že jsou naši kamarádi od samojedů tak přátelští a že jsou schopni uspořádat takovou akcičku. Je to super, protože takové akce navnadí všechny, kdo mají rádi bílé chlupáče a myslím, že je to parádní předpoklad k lepší komunikaci ve světě kynologie...






Kynologické závody Štípa

Štípa 25.4.2009


Tento den byl opravdu Den s velkým D. Když zapátrám v paměti, tak si uvědomuju, že nápad pořádat další ročník štípských závodů (tentokráte pátý) se zrodil v lednu, když jsme přespávaly v Praze na Šampionovi šampionů... Tady jsme vymyslely propozice a takové teoretické věci. Od té doby uběhlo pár měsíců plných nutných příprav, abychom se připravily co nejlépe a to se určitě vyplatilo, i když jsme na všechno byly jen my dvě s Deniskou.
Na začátku byla velkým tahounem Deniska a já jsem pořád neměla čas, tak jsem ji celkem odmítala a říkala, že máme ještě čas. Pak nastal zlom, protože jsem byla nemocná (asi 14dní). To se mi hodilo, jelikož jsem aspoň měla čas vyrobit kokardy. Nakonec jsem jich zvládla poměrně hodně (asi 30). Byla to fuška, ale zase to bylo výhodnější než je nakoupit. Natiskly jsme pozvánky, několikrát jsme je nakopírovaly a postupně rozesílali po známých. Hodně lidí nám je odmítlo s míněním, že oni nic neumí, že nemají co předvádět a podobně. Některé se nám podařilo navnadil, ale plno lidí se nám přihlásilo i ze cvičáku. Startovka se poměrně rychle začala plnit a my netušily, kolik se nám ještě přihlásí lidí...
Sháněly jsme sponzory všude možně, ale nejlepší snad byly úžasné věcné ceny od Ireny a od Míši. Dalším sponzorstvím byly tenisové míčky od souseda z tenisového kurtu - vůbec jsme netušily, jak půjdou na odbyt. Moc jim za to děkujeme! Ale neobešly bychom se bez finančních podpor jednak našich rodin, a jednak spousty dalších lidiček, ale také firmy CA-Stav. Nejvíc však patří dík fotbalovému klubu, které nám zapůjčilo hřiště.
Poháry, plaketky a medajle nám brzy dorazily (byly jsme z tak krásných pohárů nadšené, jako mimina =o), kokardy byly dodělány a hřiště zajištěné. Díky sponzorům jsme jely nakupovat za zbylé penízky věci pro pejsky do zverimexů, které nám vyšly vstříc. Chtěly bychom poděkovat panu Horovi ve Fryštáku, který nám poskytl sponzorství.
Domlouvaly jsme si rozhodčí, protože někteří nemohli, ale naštěstí jsme s tím tak trochu počítaly a měly za ně náhradu. To se nám vyplatilo. Ale na druhou stranu jsme neměli náhradníka na posuzování výstavy, takže se počítalo s tím, že kdyby Hanča nemohla, tak by to bylo na mě. Ale to jsem okamžitě zavrhla. 3 dny před závody jsem Hanču překecávala, aby funkci rozhodčího vzala, protože bez ní bychom to mohly zabalit. Nakonec si to zařídila a vše vyšlo.
Posledních 14 dní jsme
vrcholově připravovaly všechny ceny, harmonogram, organizaci atd. Prostě jsme to chtěly komplet vyřešit, abychom pak dodělali jen drobnůstky. Samozřejmě se to řešilo na poslední chvíli týden dopředu :-D U nás to je normálka... Ještě jsem volala na hřiště a tam mi sdělili, že hřiště je v sobotu naše, ale že bufetv si musíme zařídit sami, protože ten chlápek, co jej má na starost, nemůže. Tak a už se to začínalo hroutit... Nakonec se po dohodě s taťkou chlapík dohodl, že bufet obstará paní, která tam prodává, když je fotbal, takže nám to nakonec vyšlo dobře. Jen že si máme zařídit udírnu sami. Nakoupila jsem proto potřebné věci, taťka klobásy, takže v pohodě.
Poslední dobou u nás byly dosti zvláštní vztahy, protože naše mamky celkem znepokojoval počet přihlášených. Postupně jsme se dostávaly za hranice 40 lidí, 50 lidí a dokonce jich bylo 60. O víkendu se ozvala slečna, jestli máme ještě volno, že se o tom dopoledne dozvěděla. Po dohodě nás dvou jsme nakonec přikývly, ale že je fakt poslední. Nastalo pondělí a jak jsem jela ze školy, tak mi volala paní, jestli ještě máme místo. To byla snad první osoba, kterou jsem odmítla. Bohužel jsme fakt měly už plno. Odpoledne jsme s Denčou uzavřely katalog, abychom jej mohly vytisknout a zkopírovat. Ptala jsem se, jestli vezneme tu paní, že už nás ten jeden člověk nezabije. Tak jsem jí volala. Byla moc ráda, a my taky, že už je fakt poslední. Vytvořily jsme kompletní seznam lidí, sponzorů, soutěží, ... Nakonec jsme se dostaly na neuvěřitelné číslo 62 lidí!
Tak postupně byly další problémy. Momentálně s kopírováním. Jaksi nás nenapadlo, že ten náš katalog bude mít 5 stránek a pokud to budeme chtít 60x, tak to bude 300 stránek... Nějak jsme to přepískly. Sice Ema nám slíbila, že s kopírováním u ní nebude problém, ale nakonec měla problém s počítačem, takže si to musíme zařídit jinde. Poprosila jsem strýce, ale jak jsem viděla jeho výraz, tak jsem myslela, že ho budeme omývat... Koneckonců jsem to stáhla na polovinu, takže kopíroval ,,jen" 150 stránek. Moooooc mu za to chceme poděkovat. Zbytek dělala Deniska, takže taky díky.
Pomalu ale jistě nastávaly poslední dny krušných příprav. Vyvstal nápad pečení něčeho na zub pro účastníky. Napadlo mě, že bych upekla perník, protože je rychlý, levný a vděčný. Ale pak jsem přišla na nápad číslo dvě. Perníky s tlapičkou. Byl to úžasný nápad, ovšem by to chtělo jej zrealizovat. Místo učení do školy jsem po večerech a ránech dělala perníky. Naštěstí mám zlatou maminku a sestru Venďu, takže mi s tím moc pomohly. Ve středu jsem zjistila, že mi pochybí barva na ťapky, tak jsem ji ještě musela jet koupit, abych to mohla dodělat. Však jsme je balili až v pátek navečer, ale stihly jsme to.
Psal se pátek a zbývalo nám dovézt překážky na hřiště, domluvit se tam s nimi ohledně klíčů a roznést směrovky na cestu. Překážky měla sice na starost Renča ( za zařízení děkujeme), ale bylo mi sděleno, že se k nim do auta nenaskládají. Takže jsem dohodila souseda s vozíkem a bratra Romana na pomoc. Kvůli perníkům a hraní fotbalu na hřišti jsme vyjeli až tak kolem 19h, což bylo relativně pozdě. Zdeňa říkal, že se nám na vozík vlezou všechny překážky, ale na cvičáku jsme se rozmysleli (spíš mě překecali) a vzali jen ze zónovek kladinu. Neodpustím si poznatek od bráchy, že jsme měli přijet s kamionem a ne s vozíkem =o) Po úspěšném naložení a dojetí do cíle mě nechali na hřišti. Domluvila jsem potřebné věci, i když teda po čase, protože nemohli pochopit, proč tam chceme být už o půl šesté ráno. Hold ale jsme potřebovaly mít všechno potřebné nachystané, abychom to nedělaly v průběhu. Posledním mým úkolem tento den bylo nachystat plac. Měla jsem tedy vytyčit kruhy, abychom to měly nachystané na zítra. Dala jsem si do vozíku tyčky i kladivo, ale chlapi mi to jaksi zaskládali překážkama, začalo být šero, tak jsem na to ani pořádně neviděla. Neustále jsem to tam lovila, ale fakt jsem to tam nemohla najít. Nakonec jsem se na to vykašlala a položila tyčky jen tak na trávu. Volala jsem Vendi, ať mi dojde pomoct roznést směrovky. Všude tma jako v pytli a my jsme šly lepit plakáty... Bylo to hrozné, ale naštěstí jsme to přežily a přišly asi v deset domů. Řešila jsem ještě odvoz na zítřejší den a díky tomu, že mám nedávno řidičák, to bylo o hodně jednodušší. Byla to má první jízda, kdy jsem jela úplně sama bez dospělých. Nastal večer a já šla konečně spát. Zítra nás čekal den D.

Ráno jsem naložila věci do auta. Měly jsme je snad až po střechu a málem jsme se tam nevlezly. Naštěstí jsme jeli jenom my tři, takže jsme to přežily... Dojely jsme na hřiště bez újmy na zdraví, ale v té době jsem ani neměla čas nad tím přemýšlet. Myslím, že to byla moje snad nejlepší jízda, kterou jsem dosud měla. Ono jsem totiž nepřemýšlela nad technikou, ale nad tím, že tam musím být co nevidět. Po příjezdu jsme vše vyskládávaly a chystaly stoly, židličky a všechno možné. Nakonec jsme všechno stihly v poměrně solidním čase, než se začali řítit závodící. Já jsem musela ještě odjet pro taťku a pro dědu a pak ještě zajet do pekárny. Pak jsem přijela a to už tam bylo celkem hodně lidí. Tak a teď začaly fofry... Od teďka až do 16h odpoledne jsem si připadala jako Včelka Mája. Lítaly jsme s Denčou jako o život sem a tam. Bylo to potřeba, protože jsme byly jenom dvě, respektive tři, ale i tak to bylo málo. Nebýt ochotných pomocníků, tak nevím, kde bychom skončily.
Úspěšně se nám podařilo zapojit vypůjčenou aparaturu a zahájit tím úvodní slovo. Na to jsem pasovala Denisku, která se na to parádně hodila. Já mám vůči mikrofonům oooooooobří respekt. Spíš teď po těchto závodech už je to o něčem jiném, ale pořád to není nic pro mě.
Začalo se nástupem na poslušnost a losování čísel. Začínali začátečníci a pak pokročilí. Tak a nastal další zádrhel. Původně Jarda nevěděl, jestli bude moct na naše závody, tak jsem povolaly Emu (ta se příprav zmocnila na jedničku, vůbec jsem netušila, že na to bude takový talent). Nakonec Jarda mohl jen na dopoledne, takže se nám to hodilo. Jenže Emin Eron měl zdravotní problémy a na veterině byly jen dopoledne, takže musela odjet. Posoudila tedy Poslušnost-štěňata a pak odjela. Jarda začal s posuzováním začátečníků a pak i pokročilých. Mezitím už byl postaven parkúr agility, takže se začalo o něco dříve běhat, než bylo v plánu. Zdeňa stavil hezkou trasu pro štěňátka a pro začátečníky, ale pokročilí to měli hoooodně složité - dal si na nich záležet. Výsledkem byla hrstka čistých, několik málo doběhlých, neuvěřitelně moc diskvalifikovaných, což nestačilo na ceny. Z tohoto důvodu byl vyhlášen další běh, ale pouze pro pokročilé. To už tak záludné nebylo, takže to vyšlo o mnoho líp. Vyhlašovaly se pak součty obou běhů, takže to bylo spravedlivé pro všechny. Zanedlouho dorazila Hanka na posuzování výstavy, takže se mohlo začít s posuzováním. Myslím, že to celkem rychle ubíhalo a rozhodčí byly spravedlivé. Původní přestávka na oběd byla zavrhnuta a pokračovalo se závěrečnými soutěžemi. Do kruhu nastoupili Junior Handleři (=Mladí vystavovatelé) a po nich Senior Handleři se svými svěřenci a ukazovali, jak umí předvést svého pejska. Byla jsem pomocnicí při hledání nejlepších, ale myslím, že jim to šlo moc dobře. U některých jsem se moc divila, co v nich všechno je. Hanča posuzovala velice korektně a důkladně, takže upřednostnila jen opravdu ty nejlepší.
Následovaly ukázky dogfrisbee Bětky a Amynky a pak módní přehlídka naháčků a ostatních pejsků. Na základě potlesku diváků se rozhodlo o nejlepším oblečku.
Zbývaly vyhlásit výsledky agility a poslušosti, takže jsme tak učinili. První tři místa dostaly tašku od sponzora s drobnostmi, pohár, plaketku nebo medaili. Dále si nastoupili do kruhu Vítězové tříd a z nich se vybrali tři nejlepší. To posuzovala Deniska s Hančou. První dále postoupili do soutěžení o nejlepšího psa výstavy. Jelikož opravdu nešlo rozhodnout, který pes je hezčí, dostali oba věcnou cenu od sponzorů =o)
Konec jsme plánovaly asi tak na 17h a do toho jsme se nečekaně vlezly. Sotva všichni odjeli a my s Denčou měly na chvilku oddech a sedly jsme si, kukla jsem se na hodiny a bylo 16:59.

Myslím, že se nám závody ohromně podařily, protože nám vyšlo téměř vše podle představ. Samozřejmě je plno drobností, které jsou potřeba organizačně dořešit, ale i tak si myslím, že to bylo moc fajn. Určitě k tomu přispělo skvělé počasí, protože celý den ,,pařilo jako o život". I když tři dny předtím pršelo nebo bylo zamračené. Podle spokojenosti a kladných ohlasů účastníků, ale i rozhodčích jsme moooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooc spokojeny a jsme moc rády, že se nám to všechno povedlo. Vypadá dost nadějně, že se závody možná budou pořádat příští rok ;-) Jsme moc rády a těší nás zájem takových nadšenců, jako jsme my dvě =o)
Každopádně bych chtěla ještě jednou (klidně ještě několikrát, protože si to fakt zaslouží) poděkovat všem
sponzorům, účastníkům, rozhodčím, divákům, ale hlavně našim rodinám za pomoc a všem pomocníkům, kteří přiložili ruku k dílu a třeba jen zpracovali výsledky nebo pomáhali na parkúru... Bětce za předváděčku, paní Kotasové za přehlídku, atd.atd... Prostě všem děkujeme, byli jste úžasní =o) a těšíme se příště!

Jinak Samik sklidil báječné úspěchy. S Deniskou vyhrál 1.místo v JuniorHandlingu a s Míšou opět 1.místo v agility (SA-pokr.). Míša odvedla v poslední době velký kus práce a vyzkoušela si, že není jen tak jednoduché cvičit, byť vycvičeného psa. Upřímě jsem nečekala, že je to tak těžké někoho poměrně nezkušeného učit ,,zacházet s vycvičeným psem". Míšo, klobouk dolů...

Fotečky:

http://renata219.rajce.idnes.cz/25.4.2009_-_Neofic._zavody_Stipa
http://galerie.albumfotek.cz/25889/







Seminář tří rozhodčích - agility

Chvalnov 13.4.2009


Na agility semináři jsem nikdy nebyla, tak i proto jsem se moc těšila. Hlavně že nabudu mnoha dalšími zkušenostmi a hlavně že se dám konečně pořádně dohromady. Tato akcička už byla objednaná mooooc dopředu, protože jako Chvalnovský pohodář jsem měla poloviční startovné.  Měla jsem sice v plánu jet i na Chvalnovskou pohodičku V., ale byla jsem několikátá pod čarou a nevyšlo na mě místo. Ani mi to moc nevadilo, protože v tu dobu (v sobotu) jsem byla na tom dogfrisbee...
Bohužel zrovna bylo Velikonoční pondělí a tzn, že naši chlapi v rodině jsou nepojízdní, takže jsem si musela zařídit někoho jiného. V úvahu padla má nejnej kámoška, za což jsem byla ráda. Nakonec jsem se s ní domluvila na odvoz zpátky, takže aspoň že tak. Mocmoc jí děkuju ;-) Všechno se sešlo a vezla mě mamka. Upřímě mi dělala závozníka, jelikož jsem měla už od středy řidičák. Ale vůbec si zatím netroufám jet sama - napřed potřebuju plno zkušeností... Jelikož jsem řídila já a jela ,,počuchu", protože jsem si nenapsala přesnou trasu (a zakufrovala už v Holešově), nenašla jsem přesnou adresu toho hřiště. Byla jsem tam kdysi před rokem, ale to jsem se pouze vezla, takže jsem nedávala pozor. Vzpomněla jsem, že je tam cedule Chvalnov 1km, že se sjelo z kopce a pak odbočilo doleva na to hřiště. Ale netušila jsem, jestli mě náhodou zdání neklame.
Dojeli jsme celkem načas, takže jsem neměla moc času na aklimatizaci. Sotva jsem si vybalila věci, hned se šlo na parkur. Začínalo se sekvencemi a všichni tři rozhodčí (za ČR A.Grygar, za SR T.Glabazňa, za Finsko Anne Savioja) si vzali určitou skupinu. SA a  MA byli dohromady, LA1 zvlášť, LA2+3 zvlášť. Takže to pro mě znamenalo, že musím přebíhat a pamatovat si sekvence, co se běží. Byl to frmol, ale nakonec se mi to malinko ulehčilo. SA začínalo u Aničky. Paní rozhodčí byla úžasná, ač přesto, že mluvila anglicky. Mluvila hezky, takže jí šlo celkem rozumět, ale s mým antitalentem na jazyky jsem zvládala odpovídat OK či podobně. Naštěstí důležité věci překládal jeden skvělý človíček... Anička se nás pokoušela naučit novou otočku. Taková celkem zajímavá a pro některé (jako Sama) docela nepochopitelná. Začali jsme ji tedy nazývat na počest pí. rozhodčí ,,finská otočka". Posléze jsem se dozvěděla, že už svůj název má: švýcarská otočka (po nějakém švýcarovi). Mezi tím jsem vzala ven Jerryho a šla k Tomíkovi. Jerry skočil tak 2 překážky a pak se rozhodl, že borderky a ostatní psi jsou hold lákavější. Snažila jsem se dokončit trasu, ale moc to nešlo. Říkal, že to s ním nemá cenu (já jsem to taky uznala). Prej že ho mám víc motivovat. To bylo všechno. Prodnešek jsem to s Jerrym balila. Tento seminář byl určený pro zdokonalení souhry a ne pro zkažený začátek. Řekla jsem si, že takto to dál nechci. Šla jsem se informovat, jak s ním mám dál postupovat a tak říkal, že ho mám zvykat v okolí ostatních psů. Až tato zkušenost mi přidala odvahu, abych změnila postupy. Vím, že na cvičáku jsem Jerrynka vždycky cvičila, pak uvázala nebo zavřela a tím to haslo. Pokud běžel někdo jiný, vždy jsem ho měla na vodítku nebo ho držela. Teď jsem si teprve uvědomila, že to je ono. Jakmile jsem sledovala borderky, tak ač na to, že jsou střelené a milují agility, dokáží být v klidu a sledovat ostatní psy bez agrese či něčeho podobného. Určitě se knírač s nimi nedá srovnávat, ale na druhou stranu mám zase o něco navíc... Tak teď je čas začít napravovat chybičky. Už vím, jak na to.
Postupně jsem střídala Samika na place a Jerryho pro zvyknutí. Vzala jsem ho na dlouhé vodítko a vodila ho postupně mezi psy. Jakmile jsem na něho zavolala a on přišel pochválila jsem ho a dala mu pamlsek. Tím jsem si vybudovala, že jsem s ním cvičila jen po chvilkách a ke konci už mě následoval a dával si na mě pozor, což mě překvapilo.
Se Samem jsme objevili i u Tondy. Ten mi přinesl další (pro mě novou) pomůcku. Vysílání psa vytlačením ruky na překážku. Takže zase nový prvek =o) Jo a ještě něco. Samovi prý nemůžu utíkat moc dopředu, protože ví, že mě nedoběhne a proto zpomalí. To je dost důležitá věc...
A nakonec jsme byli i u Tomíka, který mi vytkl takovou drobnou, ale zásadní věc. Prý že Sam má na to, aby ve slalomu víc přidal (to jsem čučela, protože od určité doby jsem překvapená, že ho chodí sám). Mám před ním prý tahat páreček :-D
Počasí bylo hezké, sluníčko svítilo, jen občas zavál nepříjemný vítr, ale dalo se to přežít. Sam na takové akcičce taky nikdy nebyl a tak s jeho fyzickou kondicí v poslední době byl celkem brzo unavený. Ke konci tréninků jsem mu dávala pohov, protože únava už na něm byla znát.
Nakonec poslavili Tonda a Anička parkúry pro všechny. Každý jej zaběhl jak uměl, co se nového naučil a pak je rozhodčí provedli, jak je to z pohledu rychlosti (anebo jen přesnosti, ...) nejlepší.
Mému zlatíčku Verunce mooooc děkuju za odvoz zpátky, byla jsi úžasná =o)

Tento seminář mě mooc a moooc poučil a hlavně pozvbudil, protože jsem potřebovala někoho, kdo by mi dodal další energie k lepšímu výkonu. A to jsem našla tady. Atmosféra byla úžasná. Moc děkuju pořadatelům, že něco takového uspořádali.





Seminář dogfrisbee

Náměšť na Hané 11.4.2009


Na tento den jsem se už dlouho těšila, protože mi konečně vyšla nějaká akcička, kde se přiučím něco úplně nového. Už ze Svojanova mě dogfrisbee nadchlo, ovšem jsem netušila, že mě pohltí až na tolik, že si jen tak pro radost zahážu a zopakuju cviky několikrát za týden...
Bylo jasné, že na tento seminář si vezmu buď Kessku nebo nikoho, neboť peskové, co se mi dostali do rukou nejsou pro tento druh tak zapálení jako ona. Vždyť je to teriér, aportérský šílenec... Jelikož to vyšlo tak hezky na velikonoční prázdniny, tak jsem si pro ni jela už ve čtvrtek. Mamka mi sama od sebe absolutně nečekaně nabídla, že pro ni zajedeme. Byla jsem moc ráda, protože jsem to od ní vůbec nečekala. Moc mě překvapila. Tak jsme k večeru jeli pro Kessynku, což mi umožnilo plno času stráveného cestováním do Blatnice. Kessynka mě asi po tom půlroce, co jsme se neviděli, poznala, protože už šílela radostí, protože věděla, co ji čeká u nás. Je tu s ní
vždycky sranda. Přijeli jsme domů až za tmy, takže už jsem s ní toho moc nezkoušela. Až další den ráno než jsem šla do práce. Musela jsem si zase na její styl ,,magorství" do aportků zvyknout. Ale je to fakt úžasné zlatíčko =o) V pátek jsem zkoušela i agility a po čase sehraní nám to celkem šlo. K večeru jsem ji vzala na procházku a šli jsme na hřiště, že jí tam hodím disky a natrénujeme na další den aspoň něco, ale zrovna se tam hrál fotbal, takže jsme zakotvili u tety na zahradě. Zkoušela jsem ji hodit pár disků a celkem mi je pak i pouštěla, takže jsem byla ráda.
V pátek jsem se dozvěděla, že si můžeme pospat, protože je seminář až od 10h místo původních 9h. V sobotu nás s Bětkou a Amynkou vezl bratr. Byla jsem ráda, že nemusí kámoška a mamka byla ráda, že nemusí ona. Takže jsem byli všichni vzájemně rádi =o) Cesta byla ukrutná, protože jsem se až ve čtvrtině cesty dozvěděla, že máme špatné ložisko na předním kole. Takže se teoreticky můžeme vymlet v každé pravotočivé zatáčce. Po chvíli jsem si z toho dělala srandu, protože bych to asi jinak nevydržela... I díky tomu, že jak jsme jeli asi před 2 lety ze závodů, tak nám upadlo kolo, protože mělo stržené závity. Ještě že to bylo mezi dědinama a nikomu se nic nestalo... Ale vzpomínka je to nepříjemná. Naštěstí je brácha automechanik a řídil on, takže mě to aspoň trochu uklidňovalo. Teda hučelo to dobře a čím dál víc... Ještě před dálnicí do Olomouce jsme zastavili na benzince a vše zkontrolovali a byli od ,,mechanika" uklidněni, že je to zatím vpořádku, tak jsem mu radši věřila. Hned za Olomoucem jsme se dostali na první objížďku. Díky nepozornosti jsme nevěděli kam pokračuje, tak jsme se radši vrátili do města. Nakonec jsme se utvrdili v tom, že jsem jeli dobrým směrem, takže jsme se vrátili a pokračovali v jízdě. Ovšem jsme se dostali na další objížďku, protože tam zase cosi dělali s cestou. No a do třetice všeho dobrého jsme potkali další objížďku těsně před Náměští. Po nekonečných objížďkách jsme konečně dorazili do Náměště. Znala jsem to tam zhruba díky festivalu, na kterém jsem tam kdysi párkrát byla. Ovšem jsem netušila, že zrovna tam budem bloudit. Hned při vjezdu nás upoutala úžasně rozkopaná cesta. Místo hlavní cesty byla jakási polňačka a všude plno prachu a zaprášených aut. Potkali jsme se na náměstí partičku mladých kluků a ti se na sebe podívali a jeden řekl ,,jen tak do větru" jestli to není na Nových Dvorech. Jenže to jsme zase nevěděli my. Sice jsem měla s sebou cestu cvičáku slovně, ale moc jsem si to nečetla a jen tak vytiskla. Zjistila jsem, že tam vůbec není to, co potřebujeme. Bylo tam cosi, že je to v areálu zemědělského družstva. Tak jsme se ptali dál. Spoléhali jsme na staršího pána, který nás navedl na hřiště - tedy opačnou cestou. Já jsem se ale smála tomu, jak to říkal (neboť Náměšť je už na Hané a znělo to dost komicky) a nedávala jsem pozor co říkal. Tudíž Roman přeslechl, jestli jsme měli odbočit za mostkem nebo před mostkem. Protože mě nos ovlivněný festivalem vedl až za mostkem, tak se jelo podle mě. Ovšem jsem jeli jen kousek a ptali se slečny, jestli jedeme dobře. Samozřejmě že ne. Měli jsme odbočit před mostkem. Takže jsme se opět vrátili. Po dlouhé cestě hroznou cestou jsme dorazili na fotbalové hřiště, kde se dokonce hrál zrovna zápas. Bylo jasné, že to taky určitě nebude. Já jsem si ale myslela, že mám na Lucku číslo na mobil, ovšem se mi to jen zdálo. Měla jsem ho sice na Lucku s choďákem, ale jinou Lucku =o( Takže jsme se vydali opět na náměstí. Nakonec jsme byli poslání na tu druhou stranu. Jeli jsme tedy už dobře. Dokonce tato cesta téměř mimo ,,město" byla mnohem lepší než tak v něm. Řítili jsme se okolo osamocených baráků, tak jsme se radši ještě ptali. Samozřejmě, že jsem to už zase přejeli... Bylo nám řečeno, že se máme vrátit tak 2km a pak jet polňačkou hruškovou alejí a že tam dojedeme. Tak jsme se vrátili podle navigace. Jen jsme si nebyli jistí, jestli je to fakt tak správná cesta. Nebyla to snad ani polňačka neboť kus houpavky. Autem to krásně houpalo jako na kolotoči, takže jsem si myslela, že naše skvělé přední kolo definitivně umře. A navíc jsme si jaksi nebyli jistí, jestli to jsou hrušky, protože teď kvetou všechny stromy a jsou si podobné. Naštěstí byla Bětka bystrá a uviděla disk. Tak bylo jasné, že je to tady. Dorazili jsme sice s 20 minutovým zpožděním, ale dorazili vpořádku =o)
Sešla se skvělá partička lidiček, kteří jsou nadšení pro frisbee, což mi vyhovovalo. Jen jsem celkem hodně vyčuhovala nezkušenostmi, ale proto jsem tam jela. Myslím, že se holky vedoucí zapotili, když měli se mnou takovou práci.
Mooooc se jim omlouvám, příště to snad bude lepší. Naštěstí měli plno trpělivosti a zhostili se moc dobré práce.
Jinak první věta, která zazněla od Romana ohledně frisbee byla, proč si neházíme na zahradě, že je to stejné a jedeme až kamsi dopryč :-D No, laikům se to těžko vysvětluje...
Po příjezdu jsme se zapojili k ostatním. Začínalo se hodama, pak byli nějaké tríčky (ovšem to mi asi nešlo nejvíc, neboť mám obě ruky levé...). Dále jsme každý vzali hafany a ukázali co umí. No, Kessynka se moc nepředvedla, protože odmítala pouštět disky. Ale to se dalo čekat, protože to je její věčný problém. Jinak ostatním to šlo hezky - a někteří, co měli i sestavy, byli bravurní... Všechno si pozorovatelky zapisovaly, aby věděli, čemu se věnovat.
Pak následovala přestávka a v ní nám byly vytknuty chyby, jaké se nejčastěji vyskytují a plno užitečných rad. Po přestávce nastupovali postupně psi se svými páníčky a začly se napravovat nedostatky. Až mezi posledními jsme byli na řadě my. Kessy se rozhodla, že bude s disky cestovat až na druhou půlku cvičáku a že mě bude absolutně ignorovat. Naštěstí si ji vzali do parády dobří výcvikáři, takže nakonec došli na nápravu jejího nesprávného způsobu hry. Bohužel to asi nepůjde tak lehce, neboť vidím Kessku párkrát za rok a není čas ji pravidelně trénovat. Ale chtěla bych se vydat na květnový seminář - opět na stejném místě (teď snad trefím) a se stejně skvělými lidmi.
Moc mě překvapil přístup Markétky, za což jí moc děkuju. Přinesla mi do života další ohromnou zkušenost, že všechno jde (pokud se chce) po dobrém a dokonce i u teriérů... Že není jedinný způsob na tvrdo, jak jej přesvědčit o nadřazenosti pána. Vše chce hold trpělivost a trpělivost. Nějak jsem to neřešívala, protože jsem tak zžitá s teriérama nikdy nebyla. Ale tento přístup jsem si (sice až teď) vzala k srdci a budu se snažit tím řídít... Díky Marky.

Už se nemůžu dočkat na konec května... Nyní se snažím se polepšít v házení, když už konečně vím, jak na to. Moc mě to baví, je to takové ladné odreagování =o) A docela už mi to i jde. Však uvidíte v květnu...



,,O Ratibořskou tlapku"

Klubové závody v poslušnosti Ratiboř 28.3.2009

Dneska byl moc fajn den. Pozvali jsme naše přátele z ratibořského cvičáku na naše závody a zato jsme byli pozváni na klubové závody k nim do Ratiboře. I když jsme se téměř nikdy neviděli, bylo to moc skvělé setkání. Je to suprová partička, která moc ráda dělá blbinky se psama, takže něco jako my, ale u nich se to mnohem víc psychicky podporuje =o) Myslím to v dobrém, protože nevím o takové sranda-akcičce, která by se tady někde blízko pořádala...
Odjeli jsme ve složení Deniska se Samem, Bětka s Amy a já s Jerrym. Počasí bylo výstavní, protože nádherně svítilo sluníčko a bylo teploučko. Po příjezdu a seznámení jsme se šli usídlit někam na plac, a postavili si tam klece a židličky. Připadala jsem si jako exot, který přijel ,,do pole stanovat s luxusním stanem pro psy", ale ostatní to tak prý necítili. Nevadí... Protože začala poslušnost ,,pupíkama", což byly štěňátka, nabídl nám Pavel procházku do lesa. Skvěle jsme si pokecali, psi se vylítali a Sam sprostě utekl do lesa. Nenechal se přivolat a pak tam začal štěkat, takže tam byla asi nějaká veverka. Tak jsme se obrátili a šli zpátky a on za chvíli přiběhl. Šlo poznat, že dlouho nikde nebyl.
Pak jsme šli na řadu na poslušnost jako skupina ,,machři". Úplně jsem čučela, jak to Jerrymu krásně jde. Šla vidět skvělá práce Renči, děkuju :-) Protože bylo hodně psů dobrých, šel se ještě rozstřel o nejlepší. Bohužel tam byli cviky, které Jerrynek moc neumí (jako odložení za pochodu vsedě či vestoje, povely na dálku,atd.), tak jsme skončili asi na 4. nebo 5.místě. I tak je to pro mě úspěch a hlavně radost z Jerryho :-) Moc mě potěšil, jsem spokojená...
Jako druhá v pořadí byla soutěž ,,Párečkový běh". Šlo o to, aby pes proběhl uličkou, která je ohraničená párky. Na začátku někdo podržel psa a páneček šel na druhý konec. Účelem bylo proběhnout uličku, aniž si pes dobrůtek všimnul. Úplně jsem se divila Jerrymu, jak se krásně na mě soustředil. Párky ho nezajímaly. Akorát jsme se vyřadili až na nejužší uličce, která byla sotva na délku psa. To Jerry stál na startu, u nosu měl párek a když jsem na něho volala, tak ke mě přiběhl i s párkem =o) Nabral ho někde po cestě. Byla to srandovní podívaná, když ke mě běžel rychlostí blesku s párkem trčícím z tlamičky :-D Sam v této disciplíně pěkně konkuroval. Na začátku ho vůbec žádné párky nazajímaly, i když se pak místo uličky položily na laťky, přes které měl skákat. Moc mě překvapil. Jen už pak neodolal tomu, když mu je někdo nabízel z ruky nebo když byli párečky pohozené na zemi =oP Ovšem neustále nebylo jasné 2. a 3.místo, takže se pořád soutěžilo dokola. Nakonec si Samik vybojoval
krásné místo, protože to vzal ,,fíkaně" mimo skočky a přiběhl k Denisce bokem =oD No, náš vychytralý Samiček... Bětka s Amynkou vyhráli to druhé hezké místo, takže paráda.
Pak následovala další soutěž. Tentokrát s názvem ,,Tunelář". Úkolem byl parkur ze samých tunelů. Bylo to mazané, protože se běželo to samé 2x dokola a potřetí se běželo už jinak. Plno lidí spletlo, ale s tím se počítalo =o) Myslela jsem si, že se taky zamotám, ale nakonec se mi tam zamotal Jerry, takže jsme to nedoběhli v tom správném pořadí, ale nevadí. Sranda to byla pořádná, což je účel ;-)
Nyní zbývala už poslední disciplína. Ta byla o schopnostech páníčka, takže pejskové měli pohov. Měla to být vědomostní soutěž, ale do poslední chvilky jsme netušili, co si pod tím máme představit. Dali nás s Bětkou do jedné kategorie ještě s Katkou od nich ze cvičáku (mimochodem jede k nám na závody). Soutěžilo se v poznávání plemen. Každá skupinka dostala asi 5 obrázků a měli určit plemeno. Další kolo bylo o tom, že za každou skupinku měl jeden zástupce poznávat plemeno na obrázku. Samozřejmě jsem byla poslána já. První 2 kola jsem uhodla, ale pohořela jsem na bulteriérovi (resp. jsem si ho spletla s pitbulteriérem). Aspoň jsem se poučila a již vím, že bulík má ten klabonosánek (a né pitbulík) =o) Nakonec jsme ale obhájili 3.místo, protože se pak bojovalo ještě jednou - ale to už jsem vysílala Bětku, ať jim to nezkazím...
Následoval závěrečný nástup a vyhlášení výsledků a focení. Měli hezké ceny, medaile a především skvělé dárky od sponzora.

Závody se moc povedly a bylo nám moooooc velkou ctí, že jsme byli pozvání a mohli se zúčastnit. Je super, že se najde taková skvělá partička, která je schopná se sejít a uspořádat takovou akcičku, jen aby se pobavili se svými hafany a také s přáteli =o) Moc jim fandím, aby jim to vydrželo ještě moooooooc dlouho.